Výběr vhodné podlahy by se rozhodně neměl řídit jen konečnou cenou. Důležité je správně odlišit, zda bude podlaha v novostavbě, rekonstruovaném prostoru, zda má vyhovět nárokům běžného bydlení nebo veřejně užívaného prostoru. Důležitým kritériem je také zda se jedná o nosnou podlahu a zda bude vytápěná podlahovým vytápěním či ne. Dobrý stavař nebo investor navíc vždy pracuje s pojmem dlouhodobé funkčnosti. Na podlaze, jako základu, se šetřit nevyplácí.
Výhoda č. 1 – anhydritová podlaha může být „tenká“
První výhodou anhydritových podlah je relativně malá tloušťka. Anhydritové podlahy je možné realizovat již od 20 mm, a to díky nejnovějších směsí značky Cemex Extranivel. Perfektně přitom splní požadavky pro únosnost, navíc menší tloušťka podlahy sníží celkovou spotřebu materiálu, a ani nezatěžuje nosné konstrukce, což je žádoucí například u půdních vestaveb. Díky tenčí vrstvě vzniká také větší prostor pro podlahové izolace.
Výhoda č. 2 – ušetříte za topení
Oba typy podlah – betonové i anhydritové – obsahují ve směsi písek, záměsnou vodu, chemické přísady. Hlavním rozdílem je podíl hydraulického pojiva v podobě cementu u betonových podlah a/nebo síranu vápenatého v podlaze anhydritového. Z logiky věci tedy vyplývá, že stejné složky budou stejným způsobem přenášet nebo akumulovat teplo. Podlahové vytápění pracuje s teplotami cca do 35 C°, pokud topení vypnete, oba typy podlah během 2-3 hodin vychladnou. Akumulace v tomto případě ve výběre nehraje roli. I když někteří prodejci často s termínem pracují ve prospěch jimi nabízeného materiálu.
Zásadní pro výběr je ovšem jiný termín – tepelná vodivost. K dosažení maximální tepelné vodivosti je třeba naprosto dokonale obepnout zdroj tepla. Jedině tak je možné dosáhnout ideálního přenosu tepla z materiálu podlahy do místnosti. Tekutá anhydritová směs dokáže dokonale obtéct topné rozvody, ale konzistence dovolí zanést směs i pod topné rozvody. Betonové směsi jsou hustější a vytváří prázdná vzduchem naplněné kapsy. Ty pak logicky narušují proudění tepla. Nedostatečné obtečení členitých částí pak může přinést ztrátu až 25 % tepla při vytápění.
Výhoda č. 3 – dokonalý vzhled neruší dilatační spáry
Betonové směsi obsahují cement a ten při změně teplot i vlhkosti působí smršťování i rozpínání celé masy. Už od velikosti plochy nad 30 m2 je třeba u betonových podlah zajistit dilatační spáry. Nestačí vést spáry jen v ploše betonu. První vytápěnou sezonu se mění šířka spár nejvíc, a to nejen vlivem rozdílných teplot, ale i vlivem vlhkosti. Pokud se spára nepřizná napříč betonovou vrstvou, ale i finální pokládkou, pak hrozí poškození i vrchní vrstvy. Výjimku zde tvoří plovoucí nelepené krytiny.
Dilatační smršťovací spára v podlahové krytině zakrytá přechodovou lištou je řešením, ovšem stále ubírá na vzhledu místnosti a ovlivňuje do značné míry třeba i budoucí rozestavění nábytku. Tedy úspora v betonové podlaze se projeví třeba i tímto efektem.
Některé stavební firmy se snaží snížit smrštění tím, že upraví poměr cementu a písku. Ovšem směs s vyšším obsahem písku se v delším časovém horizontu často drolí. I když je původní vzhled betonové podlahy dokonale rovinný a hladký, při výměně nášlapné krytiny třeba v horizontu 10 let odhalíte i části nesoudržného betonu a novou pokládku časově i finančně navýší úprava podkladu a stěrka.
O něco nákladnější anhydritová podlaha však nevyžaduje provedení prostorové dilatační spáry až do 300 m2 plochy. S anhydritem si můžete troufnout realizovat podlahy i v otevřeném prostoru jídelny a obývacího pokoje nebo v prostorech komerčních. Prvoplánová úspora za levnější betonové směsi se může časem projevit vyššími náklady za vytápění, menší estetikou, ale časem i náklady za opravy.
